Je hrozné zjistit, že vám umřel prarodič. Avšak nedokážu si představit jaké to musí být pro děti zesnulé osoby. Stačí už, že truchlí a už to je dost na jejich psychiku. Podle mého názoru si to člověk neuvědomí hned, je totiž ve fázi šoku. Když ale musíte vybírat jak bude vypadat rakev a výplň a květiny, už vám to v hlavě šrotuje a jste na pokraji zhroucení. Zjistila jsem, že už jen kvůli takové situaci je dobré mít po svém boku sourozence, který vás podrží, zato jedináček musí vše sám.
Dle mého názoru, v době, kdy člověk píše závěť by měl napsat, jak by chtěl aby ho pochovali. Také to není žádná hitparáda sedět u kafe a psát si požadavky na pohřeb, ale myslím si, že každý ví, že tu není navěky. Pak by nenastala situace stylu "mamka by si to takto přála". Zato děti rodičů, kteří toto musí organizovat si to ponesou do konce života.
Nejhorší bod zlomu je, když sedíte v obřadní síni a posloucháte depresivní písničky a snažíte se udržet na lavici.
Všechny vzpomínky mám uložené ve své paměti, budeš mi chybět :( Sbohem.
Žádné komentáře:
Okomentovat